Tel+420 569 777 777
Některé věci, které se na škole učíte, vám

začnou dávat smysl až v praxi

V tomto obsáhlém rozhovoru hovoří náš kolega a absolvent FEKT VUT Jakub Beránek také mimo jiné o tom, proč se mu v B:TECHu říká, že je pravou rukou ďábla a proč neodchází od rozdělané práce. Rozhovor vznikal v roce 2017, ale stále jakoby to bylo včera, kdy Kuba ještě jako student VUT v Brně poprvé přišel k nám do firmy. Dnes v roli technického lídra oddělení robotiky pomáhá realizovat velmi zajímavé projekty a řadí se mezi klíčové zaměstnance naší společnosti.

Kubo, tvoje cesta do B:TECHu nebyla jednoduchá, povíš nám o tom více?

To máte pravdu. Ještě jako student vysoké školy jsem zkoušel v B:TECHu  získat letní brigádu. Na poprvé to ale nevyšlo. O mně ale platí, že když mě někde vyrazí dveřmi, tak přijdu oknem (smích).

Takže jsi to po čase zkusil znovu?

No, po čase … Oslovil jsem firmu znovu hned o dalších letních prázdninách. Tentokrát to vyšlo a započala celkem dlouhodobá  spolupráce. Nakonec jsem se společností pracoval i na své diplomové práci. Podařilo se mi ji dodělat, stal se ze mě inženýr a následně taky zaměstnanec B:TECHu.

Proč jsi o tu práci tak stál?

Za prvé je to firma v Havlíčkově Brodě a já jsem rodák, takže jsem to měl blízko. Navíc to pro mě byla profesně velmi zajímavá práce. Ve společnosti jsem působil nějaký čas už brigádně, takže velkou roli v mém rozhodování hrál i kolektiv. Celou tu dobu se tam o mě moc hezky všichni starali a hodně jsem se toho naučil.

Po studiu chce většina vašich vrstevníků cestovat, vyřádit se…  

Já se na vysoké škole moc nevyřádil a tak se mi líbila vidina toho, že v B:TECHu pořád pracujete na něčem novém. Nemohl jsem se dočkat, že konečně začnu dělat něco skutečného a začne se to hýbat. Na vysoké škole jsme moc praxe neměli, takže já jsem se fakt moc těšil, až se zařadím naplno do pracovního procesu a vyřádím se tímhle způsobem.

Navíc cestovat jsi mohl při práci…

Četl jsem rozhovor s kolegou Jirkou Jarošem a musím říct, že to mám postavené úplně obráceně. U mě cestování nebylo tím cílem, který jsem chtěl realizovat. Netoužil jsem se podívat po světě.

Proč?

Už třeba jen kvůli přítelkyni a budoucí manželce. Být někde tři měsíce vyjetý ve světě, daleko od rodiny. To pro mě není.

Takže proto jsi rád členem týmu robotiky?

Jednoznačně. Na našem oddělení se pracuje hlavně na tuzemských projektech, takže mohu práci skloubit s rodinou. Navíc práce tady je skvělá v tom, že každý projekt je úplně jiný – jazykově i prostředím. Člověk se naučí od každého něco. Tím nechci říct, že od všeho pochytíte všechno na sto procent, ale dostanete širší povědomí o nejrůznějších programech, prostředích a firmách.

Takže zasvětit svůj život jen třeba pivovarům by tě nelákalo…

To je úplně přesné.

Aktivně jsi se zúčastnil také studentských veletrhů. Jaká je podle tebe úroveň současných studentů?

Srovnávat to s dobou, kdy jsem studoval já, je hrozně těžké a taky ošidné. Studoval jsem v Brně, takže vím, co se tam učí. Studenti jsou ze stejné fakulty, ze které jsem vzešel já.

Takže, jakou zkušenost si z veletrhů odnášíš?

Je to hodně náročné na hlasivky. Když mluvím se studenty, hlavně vyzvídám. Ve stylu: Tohle jste brali? Studenti reagují, souhlasí, že to slyšeli, ale zároveň říkají: moc o tom nevíme. Přesně si na tomhle základě vybavím sebe. Vím, že jsme to brali, ale prakticky jsme to nikdy v životě ve škole nepoužili. Pak je logické, že to člověku projde jedním uchem tam a druhým ven. Asi se shodneme na tom, že z toho si člověk asi moc neodnese.

Takže v reálu chybí praxe?

Přesně. Když si to totiž člověk vyzkouší v praxi na nějaké aplikaci a hýbe se to, tak si to pak mnohem lépe zapamatujete. Dnes mají studenti velkou výhodu v tom, že firmy jim spolupráci nabízejí už v průběhu studia. Všem to vřele doporučuju.

Jakub nyní pracuje v roli technického lídra oddělení robotiky a jemu a jeho týmu vznikají pod rukama velmi zajímavé projekty. Z těch posledních například robotické pracoviště v polygrafickém průmyslu nebo třeba velmi zajímavé využití robota v mlékárenství.

Už jsi si z nějakého studenta na veletrzích tzv. sednul na zadek?

Zatím se mi ještě nestalo, že by k tomu někdo sednul a řekl: Hele tady je chyba. Hlavní důvod vidím v tom, že jak už jsem zmiňoval, nemají příliš možností vyzkoušet si to v praxi. Takže tím pádem je těžké si sednout a hned vidět, kde je problém. Když jim ale vysvětlíme podstatu, tak už se všichni chytnou.

Co bys nováčkům, kteří jsou v práci čerstvě po škole, poradil?

Člověk se do toho dostane opravdu velmi rychle. Vím to z vlastní zkušenosti. Je zkrátka potřeba začít pracovat na reálném projektu. Pokud máte možnost u něj být od začátku, je to k nezaplacení. Samozřejmě musíte mít programátorské myšlení. Zorientovat se pak není problém.

Umíš po práci vypnout?

Dá se to zvládnout. Samozřejmě taky je to ovlivněné tím, na jakém projektu zrovna děláte. Některé jsou hektické, jiné jsou o poznání klidnější. Některé zvládnete vyřešit v práci a odcházíte s pocitem, že to, co jste chtěl mít v ten den splněno, splněno máte. Tím pádem se mi jde z práce domů v klidu.

Co když ale hoří termíny?

Když nějaký takový projekt máte, tak je jasné, že si na něj doma vzpomenete. Někdy se mi pak o tom dokonce i zdá. Na to je pak opravdu nejlepší vypnout, nebo si dojít na pivo.

Mimochodem víš, co se říká o progamátorech?

…že všichni „ajťáci“ jsou takoví specifičtí? Vzhledem k tomu, že se v téhle oblasti pohybuji, tak už mi to přijde úplně normální. Jsem jeden z nich. Prostě deformace povoláním, jako ostatně v mnoha profesích. Na druhé straně práce pro B:TECH je skvělá v tom, že vás učí dostat se k podstatě věci a umět problém vysvětlit i úplnému laikovi. Nejsme totiž zavření jen v kanceláři, ale mluvíme s reálnými lidmi, zákazníky, kteří námi řízené stroje obsluhují.

Doma také vysvětluješ?

Ne tam už ne. Manželka si ze mě vždycky dělá hroznou srandu. Ona totiž absolutně netuší, o čem mluvím a pro mě je to přitom úplně jasné. Už jsem ale celé své rodině zhruba vysvětlil, o čem ta moje práce je, takže tuší. Nebo se aspoň tak tváří. (smích)

Takže co vlastně Jakub Beránek vytváří v B:TECHu?   

Jsem softwarový specialista. Ani nevím, jak bych to přesně popsal. Jsem taková pravá ruka ďábla (Jiřího Klimeše, dnes již Jakub ale v roli technického lídra vede samostaně vlastní tým pozn. red). S kolegou pracuji na projektech od integrace a programování robotů až po programování SCADA systémů a řešení pro sběr dat. 

Jaké máš ambice?

Nemám vztah k papírování. Baví mě technika. Jestli bych to chtěl někdy v daleké budoucnosti dotáhnout někam na manažerskou pozici, byl by to asi technický ředitel.

Proč?

Člověk by řešil podstatu věci z technické stránky. Chci si prohlubovat znalosti, technické know-how a v tom se zdokonalovat. Víte, jedno z hesel na letáku ve veletržní brožuře je: Rozhýbej s námi celý svět, a to je přesně o tom. Je to velká výzva.

Takže potřebujete věci rozhýbávat?

Chci rozhýbávat technologie, to mě baví. To potřebuju a jsem rád, že pracovně se mi to daří. Co se týká osobnosti, na školení hodnot, jsem se dozvěděl, že jsem dotahovač. A je to pravda, protože dokud se mi technologie nehýbe přesně tak, jak já chci, tak toho nikdy nenechám.   

DĚKUJEME VÁM ZA ZASLÁNÍ VAŠEHO DOTAZU

Brzy se Vám ozveme, abychom se případně domluvili na dalším postupu

Používáním našeho webu souhlasíte s využíváním cookies.